Rakouské garnisonní, štábní a protidezertérské jednotky za koaličních válek

28.12.2006 17:12

Lubomír Uhlíř

Naposledy upraveno: 27.04.2020

 

Vedle jednotek, určených ve válce pro nasazení v poli, se mezi formacemi zbraní vyskytovaly i další sbory, určené primárně pro službu v týlu nebo zápolí. V následujícím uvedeme přehled tří typů těchto jednotek - garnisonních, štábních a protidezertérských. Přes obsahovou různorodost jejich činností byly mezi nimi jisté souvislosti, spočívající zejména ve využívání vojáků formace jednoho typu v útvarech jiného určení. S uvedenými jednotkami se někdy setkáváme i v polní službě, což ale bylo (vyjma štábních formací) činěno spíše v případech nezbytí. 

 

1. Garnisonní jednotky

Garnisonní čili posádkové jednotky byly vytvářeny již za třicetileté války. Tyto pěší formace přednostně zajišťovaly obranu pevností a posádkových center, ale již tehdy byly některé z nich použity i pro polní službu. Většinou byly zřizovány v síle setniny.1) Stálé garnisonní setniny byly stavěny v l. 1675-1748.2) Od r. 1756 byly k těmto službám určeny třetí prapory pěších pluků,3) pro něž byl až do r. 1769 užíván název garnisonní prapor (Garnisons-Bataillon).4) V l. 1760-1763 vedle nich existoval Rakouský garnisonní pluk (Österreichisches Garnisons-Regiment) v síle dvou praporů, konající posádkové služby v oblastech Dolních a Horních Rakous (Nieder- und Ober-Österreich).

Stabilní garnisonní pluky pocházejí až z období po sedmileté válce. Byly sestavovány vesměs z tzv. poloinvalidů (Halbinvaliden), tj. vojáků starších či pro zranění již neschopných řadové služby, výjimečně z úplných invalidů (Invaliden), tedy vojáků již služby neschopných, kteří byli umísťováni v některé z vojenských invalidoven. Za války tyto pluky neměly tvořit součást polních armád, ale vykonávat pouze posádkovou či pevnostní službu jako v míru. Organisační struktura garnisonního pluku neodpovídala pluku řadovému,5) neboť garnisonní se všeobecně skládal pouze ze 3 praporů.

První garnisonní pluk byl vytvořen v r. 1766 z poloinvalidů Pražské invalidovny (Prager Invalidenhaus), původně v síle 3 setnin, později po přidělení mužstva z ostatních invalidoven a poloinvalidů od pěších pluků dosáhl stavu 6 setnin. V r. 1767 se skládal již ze 17 setnin, ale 2 z nich byly převedeny k tehdy založenému 2. garnisonnímu pluku. Od r. 1779 byl pluk určen i k doplňování vojenského hraničního kordonu. Jeden prapor 1. garnisonního pluku participoval ve válce s Osmanskou říší.6)

Druhý garnisonní pluk byl založen koncem r. 1767 s využitím 2 setnin, přidělených od 1. garnisonního pluku. Postupně byl doplňován poloinvalidy od armády, ale stavu 3 praporů dosáhl až v r. 1775. Od r. 1779 byl pluk určen i k doplňování vojenského hraničního kordonu. Během tureckých válek byly 2 prapory tohoto pluku vyčleněny k polní armádě.7)

Třetí garnisonní pluk pochází z r. 1772. Byl založen z poloinvalidů pluků, doplňovaných v Rakouském Nizozemí, ale pouze v síle praporu. Přestože se i nadále jednalo o jediný prapor, bylo pro něj od r. 1776 užíváno označení pluk, i když nikoliv důsledně.

Garnisonní pluky neměly žádné majitele, práva majitelů u nich vykonával nejvyšší vojenský orgán - Dvorní válečná rada (Hof-Kriegs-Rath). Proto byl pro jejich rozlišování již před r. 1769 užíván systém parciálního číslování.8) První z nich byl v r. 1766 označován jako garnisonní pluk (Garnisons-Regiment), ale již od r. 1767, kdy byla vytvořena druhá formace tohoto typu, jako První garnisonní pluk resp. 1. garnisonní pluk (Erstes Garnisons-Regiment, 1. Garnisons-Regiment), zatímco nově vytvořená jednotka jako Druhý garnisonní pluk resp. 2. garnisonní pluk (Zweites Garnisons-Regiment, 2. Garnisons-Regiment). Třetí z nich byl od založení v r. 1772 označován jako Nizozemský garnisonní prapor (Niederländisches Garnisons-Bataillon), od r. 1776 jako Třetí garnisonní pluk resp. 3. garnisonní pluk (Drittes Garnisons-Regiment, 3. Garnisons-Regiment). Ve skutečnosti se stále jednalo o jediný prapor, který byl ve schematismech nedůsledně uváděn buď pod výše uvedeným názvem, nebo jako Třetí garnisonní prapor resp. 3. garnisonní prapor (Drittes Garnisons-Bataillon, 3. Garnisons-Bataillon), vzdor tomu, že neexistoval žádný první a druhý prapor, ale první a druhý pluk.

  

Vojáci 1. a 3. garnisonního pluku na kolorovaném tisku z roku 1796.

 

Od r. 1769 byly garnisonní pluky pojaty do systému celkového pěchotního číslování a nadále označovány pomocí staré i nové nomenklatury.9) Tak byl 1. garnisonní pluk, který obdržel číslo 5, nyní vedle svého původního názvu označován též jako Infanterie-Regiment (od r. 1798 Linien-Infanterie-Regiment) Nr. 5, podobně 2. garnisonní pluk s číslem 6 jako Infanterie-Regiment (Linien-Infanterie-Regiment) Nr. 6. Důvodem zařazení těchto pluků bez majitelů na čelní místa v číselné řadě byl výše uvedený fakt výkonu práv majitelů Dvorní válečnou radou.

Třetí garnisonní pluk (prapor) bývá někdy uváděn s číslem 77, jindy se pod tímto číslem vyskytuje hraničářský čajkistický prapor. Po r. 1780 se pod tímto číslem vyskytuje 3. garnisonní pluk, zatímco čajkistický prapor je nadále udáván bez čísla. Na začátku 90. let 18. stol. je 3. garnisonní pluk udáván ještě s číslem 77, posléze je ale uváděn bez jakéhokoliv čísla.

Tyto tři garnisonní pluky (ve skutečnosti dva pluky a jeden prapor) existovaly i na začátku koaličních válek. Vedle nich fungoval jako garnisonní formace po krátkou dobu Mantovský prapor invalidů (Mantuaner-Invaliden-Bataillon) sestávající ze 3 setnin, založený v r. 1796. Prapor participoval na obraně Mantovy a byl zrušen v r. 1797.10)

U 1. garnisonního pluku (č. 5) byl v l. 1805-1806 přechodně zvýšen počet praporů na 5. V r. 1808 byl pluk zrušen, jeho mužstvo bylo použito k formování dvou samostatných garnisonních praporů, část mužstva byla zařazena do hraničního kordonu.

Z 2. garnisonního pluku (č. 6) byly již v r. 1792 vyčleněny 2 prapory, jeden zařazen do armády v Piemontu, druhý byl posádkou v Mantově, kde se rovněž účastnil obrany této pevnosti v l. 1796-1797. Součásti pluku, dislokované ve Východní Haliči, zde od r. 1792 konaly i službu vojenského hraničního kordonu. V r. 1798 byla do pluku zařazena část mužstva tou dobou zrušeného 3. garnisonního pluku. V r. 1808 byl pluk zrušen, jeho mužstvo bylo použito k formování dvou samostatných garnisonních praporů, část mužstva byla zařazena do hraničního kordonu.

3. garnisonní pluk (bez čísla) byl v r. 1798 zrušen, část jeho mužstva byla zařazena do 2. garnisonního pluku (č. 6).

Z mužstva obou zrušených garnisonních pluků byly již v r. 1808 vytvořeny čtyři samostatné garnisonní prapory, opatřené pořadovými čísly 1 až 4, tj. garnisonní prapor č. 1 (Garnisons-Bataillon Nr. 1) atd. Prapory č. 1 a 2 byly postaveny z pluku č. 5, prapory č. 3 a 4 z pluku č. 6. V r. 1813 byly prapory č. 1 a 4 převedeny mezi štábní pěchotu, (existovaly tedy pouze 2 garnisonní prapory č. 2 a 3). V r. 1814 bylo zřízeno dalších šest praporů s čísly 5 až 10 (takže existovalo 8 garnisonních praporů č. 2, 3, 5 až 10), ale prapory č. 6 až 10 byly zrušeny již koncem r. 1815 (nadále existovaly 3 garnisonní prapory č. 2, 3 a 5). V r. 1816 pak byly navráceny formace, užívané ke službám štábní pěchoty, takže existovalo pět garnisonních praporů č. 1 až 5 a to do r. 1830.11) V detailu byla situace u jednotlivých praporů následovná:

Garnisonní prapor č. 1 byl v r. 1808 vytvořen z jednoho praporu 1. garnisonního pluku. V r. 1813 byl změněn na prapor štábní pěchoty č. 1 a mezi garnisonní jednotky byl navrácen až v r. 1816. Existoval do r. 1843.12)

Garnisonní prapor č. 2 byl v r. 1808 vytvořen z jednoho praporu 1. garnisonního pluku. Zrušen byl v r. 1855.

Garnisonní prapor č. 3 byl v r. 1808 vytvořen z jednoho praporu 2. garnisonního pluku. Zrušen byl v r. 1855.

Garnisonní prapor č. 4 byl v r. 1808 vytvořen z jednoho praporu 2. garnisonního pluku. V r. 1813 byl změněn na prapor štábní pěchoty č. 2 a mezi garnisonní jednotky byl navrácen až v r. 1816. Zrušen byl v r. 1855.

Garnisonní prapor č. 5 byl vytvořen v r. 1814. Existoval do r. 1853.13)

Garnisonní prapor č. 6 byl vytvořen v r. 1814. Zrušen byl již v r. 1815.14)

Garnisonní prapory č. 7, 8, 9 a 10 byly vytvořeny v r. 1814. Zrušeny byly již koncem r. 1815.

 

2. Štábní jednotky

Jednotky určené k osobní ochraně vyšších velitelů v poli, označované jako setniny tělesné gardy (Leibgarde-Compagnien), se vyskytovaly již za třicetileté války. Tehdy byly vytvářeny výlučně z jízdy, často k tomu byli používáni dragouni pro svoji jistou universálnost. V l. 1649-1740 byly obdobné formace vytvářeny pro potřeby služeb u armádních štábů. Vedle ochrany velitelů a jejich štábů zajišťovaly tyto jednotky strážní službu, doprovody malých transportů, obstarávaly ordonanční služby apod. Za války o rakouské následnictví konala v l. 1744-1745 štábní služby setnina české zemské milice. Systematicky začaly být štábní jednotky formovány od sedmileté války.

V l. 1758-1763 existoval pluk štábní pěchoty (Stabs-Infanterie-Regiment), v l. 1758-1762 pluk štábních dragounů (Stabs-Dragoner-Regiment) a v l. 1762-1763 dragounská eskadrona generálního štábu (Generalstabs-Dragoner-Escadron). Za sedmileté války existovalo ještě několik menších oddílů štábního jezdectva. Další štábní formace byly vytvářeny za války o bavorské nástupnictví v l. 1778-1779 - pluk štábní pěchoty a pluk štábních dragounů. V l. 1779-1790 pak ještě existoval milánský division štábních dragounů (Mailänder Stabs-Dragoner-Division). Majiteli výše uvedených pluků byli šéfové generálního štábu (General-Quartiermeister), kteří v nich vykonávali práva majitelů, ale pluky podle nich pojmenovány nebyly. Vyšší důstojníci byli rovněž přidělováni od generálního štábu. V pozdějších dobách zřizované štábní pluky již neměly žádné majitele.

V rámci příprav války s Osmanskou říší byl v říjnu 1787 založen pluk štábní pěchoty (Stabs-Infanterie-Regiment). K jeho formování byly použity dva prapory 2. garnisonního pluku a jeden prapor 1. garnisonního pluku. Pluk (sestávající ze 3 praporů) v r. 1790 obdržel číslo 1 (Stabs-Infanterie-Regiment Nr. 1), protože v té době byl založen další štábní pluk. Pluk č. 1 byl zrušen počátkem r. 1791, mužstvo bylo navráceno ke garnisonním jednotkám.

Pluk štábní pěchoty č. 2 (Stabs-Infanterie-Regiment Nr. 2) založený v březnu 1790, byl zformován částečně z poloinvalidů, částečně doplněn verbováním. Zrušen byl v říjnu téhož roku a byl z něj vytvořen 1 prapor a 2 samostatné divisiony. Prapor, označovaný též jako německo-toskánský prapor štábní pěchoty (Deutsch-toscanisches Stabs-Infanterie-Bataillon), byl formálně ve službách velkovévody toskánského.15) V r. 1801 byl navrácen do císařských služeb a rozdělen mezi řadové pěší pluky č. 44 a 63. Divisiony fungovaly ještě na počátku koaličních válek.

Za tureckých válek existovaly i jízdní štábní formace. V r. 1787 plánované zřízení pluku štábních dragounů nebylo realisováno a v l. 1788-1789 vykonávaly štábní službu hulánské divisiony, tou dobou začleněné ve švališarských plucích.

V r. 1789 byla založena eskadrona štábních dragounů ve Valašsku (Stabs-Dragoner-Escadron in der Walachei). K jejímu postavení bylo použito mužstvo 1. garnisonního pluku (tedy pěšáci!), koně dodalo jezdectvo. Eskadrona byla zrušena v r. 1791 a mužstvo bylo navráceno ke kmenové součásti.

Dále byl v únoru 1790 zformován z rekrutů pluk štábních dragounů (Stabs-Dragoner-Regiment), který byl ale rozpuštěn již v říjnu téhož roku. Z pluku zůstal pouze 1 samostatný division, který existoval ještě na počátku koaličních válek.

Již v listopadu 1790 byla založena další takováto formace, pluk štábních dragounů v Itálii (Stabs-Dragoner-Regiment in Italien). Pluk, v r. 1791 posílený o poloinvalidy, stál ve zbrani na počátku války s Francií.

Větší množství štábních jednotek bylo vytvořeno v l. 1792-1815, přičemž v první fázi byly použity jednotky, které vznikly před vyhlášením války.

Na počátku války existovaly 2 divisiony štábní pěchoty, které zbyly z výše uvedeného pluku štábní pěchoty č. 2 po jeho zrušení v r. 1790. Z nich byl v r. 1792 nově vytvořen pluk štábní pěchoty (Stabs-Infanterie-Regiment). V r. 1799 byl rozšířen o ilyrské invalidy. Pluk sloužil nejprve v Rakouském Nizozemí a potom částečně v Německu a částečně v Itálii. Byl zrušen v srpnu 1801.

Stávající pluk štábních dragounů v Itálii (založený v r. 1790) byl v r. 1792 posílen samostatným divisionem (existujícím rovněž od r. 1790). Pluk participoval na válečných aktivitách v Itálii: 1793 Sospello, 1794 Carrosio, 1796 Mondova, Mantova, Codogno, Torbole, Arcole, 1797 Rivoli, Lavis a Salurn, Mantova (zde po kapitulaci padly 2 divisiony pluku do zajetí). V r. 1798 byl změněn na pluk lehkých dragounů č. 9.16)

  

Voják pluku štábních dragounů a pluku štábní pěchoty na kolorovaném tisku z roku 1796.

 

Vedle tohoto pluku existovaly ještě 2 samostatné divisiony štábních dragounů. V l. 1794-1799 to byl division štábních dragounů v Nizozemí (Stabs-Dragoner-Division in den Niederlanden). Dalším byl division štábních dragounů v Německu (Stabs-Dragoner-Division in Deutschland), založený v listopadu 1798 (ale na sílu divisionu zkompletovaný až v květnu 1799) a zrušený v r. 1801.

Za polního tažení r. 1805 byly zřízeny 2 pěší štábní divisiony, prvním byl division štábní pěchoty u armády v Německu (Stabs-Infanterie-Division bei der Armee in Deutschland), druhým byl division štábní pěchoty u armády v Itálii (Stabs-Infanterie-Division bei der Armee in Italien). Divisiony byly zformovány v září 1805 a rozpuštěny v březnu 1806.

Obdobně existovaly v té době 2 dragounské štábní pluky - pluk štábních dragounů v Německu (Stabs-Dragoner-Regiment in Deutschland) a pluk štábních dragounů v Itálii (Stabs-Dragoner-Regiment in Italien). Oba pluky byly založeny v říjnu 1805 a zrušeny v dubnu 1806.

Za války r. 1809 konali vojáci štábních jednotek i sanitní služby, jako sbírání raněných a jejich přepravu do nejbližších polních nemocnic.17)

V březnu 1809 byl z vojáků českého hraničního kordonu zřízen division štábní pěchoty hlavního stanu (Stabs-Infanterie-Division des Hauptquartiers) a dále u každého z tehdejších 11 sborů (včetně 1. a 2. reservního sboru) po jedné setnině štábní pěchoty (Stabs-Infanterie-Compagnie), většinou též z mužstva hraničních kordonů. V lednu 1810 byly tyto jednotky zrušeny a mužstvo navráceno ke svým kmenovým útvarům.

V dubnu 1809 byla postavena eskadrona štábních dragounů Hlavní armády (Stabs-Dragoner-Escadron der Haupt-Armee), v lednu 1810 byla rozpuštěna. Vedle toho bylo v rámci každého z 9 armádních sborů zřízeno křídlo štábních dragounů (Stabs-Dragoner-Flügel).

V r. 1812 byl pro potřeby Schwarzenbergova pomocného sboru v Rusku postaven division štábní pěchoty č. 1 (Stabs-Infanterie-Division Nr. 1). K tomu bylo použito mužstvo garnisonního praporu č. 1. V r. 1813 byl zkompletován na prapor štábní pěchoty č. 1 (Stabs-Infanterie-Bataillon Nr. 1). Prapor vykonával službu u Hlavní armády v Čechách, Sasku a v l. 1814-1815 ve Francii. V dubnu 1816 byl zrušen a jeho mužstvo bylo navráceno ke garnisonní službě.

V červnu 1813 byl vytvořen division štábní pěchoty č. 2 (Stabs-Infanterie-Division Nr. 2) z mužstva garnisonního praporu č. 4. Konal službu u armády ve Vnitřních Rakousích a v prosinci 1813 byl zkompletován na prapor štábní pěchoty č. 2 (Stabs-Infanterie-Bataillon Nr. 2). Prapor byl zrušen v březnu 1816 a mužstvo bylo opětovně zařazeno mezi garnisonní součásti.

Vedle těchto praporů fungovala v l. 1813-1815 ještě další štábní pěchotní formace - oddíl štábní pěchoty dolnorakouské zeměbrany (Niederösterreichische Landwehr-Stabs-Infanterie-Abtheilung). Byl nasazen ve Francii.

Z jezdeckých štábních formací v l. 1812-1816 existovalo 5 dragounských divisionů a kurýrní sbor.

Division štábních dragounů č. 1 (Stabs-Dragoner-Division Nr. 1) byl založen v r. 1812. V tomto roce sloužil v Haliči, v l. 1813-1815 u Hlavní armády v Německu a Francii. Zrušen byl v r. 1816.

Division štábních dragounů č. 2 (Stabs-Dragoner-Division Nr. 2) byl založen v červnu 1813. Sloužil u armády v Itálii. Zrušen byl v r. 1816.

Division štábních dragounů č. 3 (Stabs-Dragoner-Division Nr. 3) byl založen v lednu 1814. V tomto roce fungoval u Jižní armády ve Francii a v r. 1815 v Alsasku. Zrušen byl v r. 1816.

V l. 1813-1816 existovaly 2 zeměbranecké štábní jízdní jednotky - český division zeměbraneckých štábních dragounů (Böhmische Landwehr-Stabs-Dragoner-Division) a dolnorakouský division zeměbraneckých štábních dragounů (Niederösterreichische Landwehr-Stabs-Dragoner-Division).

Jako jezdecká štábní formace působil i jízdní kurýrní sbor (Berittenes Botenmeister-Corps) podléhající generálnímu štábu, vytvořený v r. 1813 z poddůstojníků jezdectva. Byl nasazen v Itálii a v r. 1814 zrušen.18)

 

3. Protidezertérské jednotky

Dezerce byly častým zjevem ve všech stálých evropských armádách v 18. stol. Počty zběhů za válek lze mnohdy obtížně specifikovat, neboť bývali zahrnováni mezi pohřešované. Pouze se odhaduje, že počty dezertérů činily asi 1,5-násobku vojáků padlých v boji. Dezerce se ovšem vyskytovaly i v mírových obdobích. Stíhání vojenských zběhů na území státu obstarávaly armádní jednotky, jejichž vojáci se dopustili tohoto trestného činu. Dále při těchto aktivitách spolupracovaly i orgány civilní státní správy, vesměs prostřednictvím svých policejních složek.19) K zabránění útěku dezertérů na cizí státní území byly na hranicích vytvářeny speciální vojenské protidezertérské jednotky, označované z počátku jako dezertérské kordony,20) později jako vojenské hraniční kordony.21)

V pohraničních oblastech vyjma Vojenské hranice22) se s organisovanou ostrahou setkáváme až po sedmileté válce. V r. 1765 byly na hranicích s Bavorskem, Saskem a Pruskem zřízeny armádní kordony, složené z poloinvalidů. Tehdejší normované stavy byly: pro Čechy 800 mužů, pro Moravu a Slezsko 300 mužů a pro Horní Rakousy 200 mužů. Pro dohled nad kordonem v Čechách byli ustanoveni 2 vyšší důstojníci, podobně na Moravě a ve Slezsku 1 vyšší důstojník a v Horních Rakousích 1 setník. Každému z kordonů byl přidělen menší počet nižších důstojníků. Organisačně byly tyto jednotky rozděleny na Bavorsko-hornorakousko-český dezertérský kordon (Bayerisch-oberösterreichisch-böhmischer Deserteurs-Cordon) a Slezský dezertérský kordon (Schlesischer Deserteurs-Cordon).23)

V l. 1771-1774 byl v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, v Dolních a Horních Rakousích, Štýrsku, Korutanech a Kraňsku zřízen další kordon, který obsáhl téměř celé západní hranice monarchie24) i vnitřní hranice s Uhrami. Nesl označení bankální kordon či mýtný kordon (Bancal-Cordon, Mauth-Cordon). Jednalo se o ozbrojený uniformovaný sbor, sestávající z pěšího a jízdního mužstva25) opatřeného standardní armádní výzbrojí, který ale nebyl složkou vojenskou, nýbrž fiskální.26) Armádní důstojníci zde nebyli, mužstvo podléhalo celním inspektorátům. Bylo placeno z výnosů bankálních důchodů,27) státní finanční orgány je rovněž zabezpečovaly v případě invalidity. Kordon měl bránit nedovolenému vývozu a dovozu zboží, zbraní, koní apod. Kordon měl s armádou společné pouze to, že územně příslušné pluky mu dodávaly dobrovolně se hlásící28) poloinvalidy z řad mužstva a poddůstojníků k jeho formování i doplňování. Oba kordony, dezertérský i bankální, se měly v případě potřeby podporovat ve službě.29)

Příslušníci vojenského kordonu byli za válek příležitostně užíváni i pro potřeby polních jednotek. Ve válce o bavorské následnictví v l. 1778-1779 byl v rámci dobrovolnických mysliveckých sborů zřízen mj. Tyrolský ostrostřelecký sbor (Tyroler Scharfschützen-Corps). Pro jeho vytvoření byli použiti osvědčení střelci z pěších pluků, naverbovaní dobrovolničtí střelci a vybraní příslušníci dezertérských kordonů.30)

V r. 1779 po ukončení války o bavorské následnictví vznikl další vojenský kordon, který byl postaven z mužstva třetích (do r. 1769 garnisonních) praporů pěších pluků. Jednalo se o pěší pluky, doplňované z těchto korunních zemí: Čechy, Morava a Slezsko, Horní Rakousy, Štýrsko, Korutany, Kraňsko, Gorice a Gradiška, Tyrolsko. Kordon již neměl pouze úkoly vojenského charakteru, ale měl zakročovat i proti přestupování celních předpisů a spolupracovat v tomto s bankálním kordonem. Oproti předchozímu období došlo ke značnému nárůstu početních stavů - původní dezertérský kordon čítal cca 1.300 mužů, nový vojenský kordon téměř 3.950 mužů. Spolu s asi 1.850 muži bankálního kordonu tak konalo hraniční služby téměř 7.100 osob.

Ale již koncem r. 1779 vyšlo nařízení o spojení bankálního kordonu s vojenskými. Tak vznikl jednotný vojenský hraniční kordon (Militär-Grenz-Cordon). Úkoly této nové ostrahy hranic byly různého druhu: vojenské - stíhání dezertérů, policejní - zabraňování pohybu nežádoucích osob přes hranice a celní - dozor nad dodržováním celních předpisů. Veškeré hraniční záležitosti nyní spadaly do pravomoci armády.

Nový hraniční kordon byl proti předchozímu období početně podstatně slabší. Měl normován stav pouze 3.000 vojínů s odpovídajícím množstvím poddůstojníků a důstojníků. Především do něj byli přijímáni vojáci z dosavadních dezertérských kordonů, dále příslušníci bankálních kordonů. Z posledně uvedených ale byly vyloučeny osoby, které v minulosti měly služební prohřešky. V případě, že by počty vhodných uchazečů nebyly naplněny, měli být do kordonu zařazováni vojáci od 1. a 2. garnisonního pluku.

Kordon nebyl v r. 1779 dělen na setniny, vytvářel organisační celky podle jednotlivých korunních zemí, početnější kordony byly členěny na oddíly.31)

Šarže byly přidělovány podle následujícího klíče: na 300 vojínů připadal 1 setník, 2 subalterní důstojníci, 3 šikovatelé, 6 desátníků a 12 svobodníků - počet svobodníků byl již v r. 1780 zvýšen na 30 až 38 (aby 1 svobodník připadal na 8 až 10 vojínů). Pro dozor nad kordonem byli ustanoveni 4 vyšší důstojníci (později 5) - 2 (posléze 3) pro Čechy, 1 pro Moravu a Slezsko a 1 pro Vnitřní Rakousy.

V kordonu nyní nesloužilo žádné jízdní mužstvo (předtím se jízda vyskytovala u bankálního kordonu), proto k němu byl pro výkon ordonančních služeb přidělen určitý počet mužů od poblíže dislokovaných jízdních pluků. Dále bylo pro posílení hraniční služby od každého pěšího pluku, který měl svůj najímací okrsek u hranic, určeno 120 mužů s jejich důstojníky od 3. praporu; z nich též mohly být doplňovány početní stavy kordonů v případech jejich snížení.32)

Kordonisté byli placeni jako pěšáci, ale náležela jim jedna třetina peněz z prodeje zabaveného pašovaného zboží. Bylo jim ale zakázáno provozovat mimo službu jakoukoliv řemeslnou činnost (to bylo předtím povoleno bankálním kordonistům), což platilo i pro jejich manželky. Trestem za porušení celních předpisů bylo převelení k některému z garnisonních pluků.

V r. 1783 byli kordonisté podřízeni administrativně a jurisdikčně velitelům pěších pluků, v jejichž najímacích okrscích se nacházelo služební území kordonu. Tito velitelé pluků pak byli skutečnými veliteli kordonu (Cordons-Commandanten), nicméně zde zůstávali i nadále všichni ke kordonu přidělení důstojníci, kteří odpovídali za jeho fungování.

V r. 1784 byl vedle vojenského kordonu znovu zřízen bankální kordon, bez vojenské organizace a početně dosti slabý (s normovaným stavem 526 mužů). Jeho příslušníci, tzv. hraniční dohližitelé (Grenz-Aufseher), byli vybíráni z nejzdatnějších mužů vojenského kordonu. Nový bankální kordon obstarával veškeré celní záležitosti. Současně byla zrušena posila vojenského kordonu třetími prapory. Vojenský kordon byl nadále zaměřen převážně na dezertéry, emigraci a ostatní vojensko-politické hraniční záležitosti.

K další změně ve vojenském kordonu došlo až v r. 1792, kdy byl tento institut zřízen i v Haliči.33)

Pokud si odmyslíme početní nárůst, způsobený haličským kordonem (cca 700 mužů), byly celkové stavy vojenského hraničního kordonu v r. 1792 zhruba stejné jako v r. 1780.34)

Na počátku koaličních válek existovalo celkem 13 oddílů vojenského hraničního kordonu - v Čechách a Haliči bylo po třech těchto oddílech, v ostatních zemích po jednom, případně obstarával jeden oddíl službu pro více korunních zemí. V r. 1805 došlo k redukci kordonu v souvislosti se ztrátou Tyrolska.

Ve válečných podmínkách se stávající kordon projevil jako nedostačující. Proto se znovu přistoupilo k podpoře hraniční služby pomocí 3. praporů pěších pluků jako v minulosti. To ale mělo negativní dopad na výcvik i kázeň tohoto mužstva, proto byla v r. 1807 provedena rozsáhlá reorganisace kordonu. Jeho početní stavy byly oproti předchozímu více než trojnásobné, odpadlo ale posilování třetími prapory.35)

Změnila se organisace kordon, který byl nyní dělen na setniny, pořadově číslované v rámci každé země. Početní stavy setnin v jednotlivých korunních zemích vesměs variovaly zhruba mezi 250 a 500 muži. Mužstvo se i nadále doplňovalo z poloinvalidů nebo z vojáků se sníženou schopností k řadové službě, zařazování rekrutů nebylo povolena. Ke každé setnině náležel 1 setník, 2 až 5 subalterních důstojníků (později byli normováni 3, mezi nimi mohl být 1 praporčík) a odpovídající počet poddůstojníků. V každé korunní zemi, vyjma Dolních Rakous a Korutan, byl velitelem kordonu jmenován 1 vyšší důstojník. Velitelé kordonů (setnin) měli stejná disciplinární práva jako velitelé detašovaných praporů (setnin).36)

Kordony náležely do soudní pravomoci generálních velitelství v jednotlivých korunních zemích.

Kordonisté vykonávali hlídkovou službu v přikázaném rajonu. Ve službě byla vždy jen polovina mužstva, druhá polovina odpočívala. Hlídkování bylo běžně prováděno ve dne, podle okolností ale i v noci. Povinností každého nižšího důstojníka byla pravidelná měsíční kontrola té části hraniční linie, v níž vykonávalo službu jemu podřízené mužstvo. Takové kontroly měli provádět i velící vyšší důstojníci, ale pouze občasně.

Na kordonistech, kteří konali v podstatě policejní služby, bylo vyžadováno, aby si osvojili místní a osobní znalosti.37)

Kordon spolupracoval s celními orgány (celními inspektoráty, hraničními dohližiteli), které mohly v případě potřeby požadovat jeho asistenci. Tyto požadavky ale musely být vznášeny na velící důstojníky. Celní orgány nebyly oprávněny jakýmkoliv způsobem zasahovat do výkonu hraniční služby kordonu. Pouze pro zajištění co nejlepší ostrahy hranice měli důstojníci organisovat hlídkovu službu po dohodě s celními inspektoráty, jejichž poznatky v tomto ohledu mohly být užitečné pro službu vojenského kordonu.

Kordonisté byli hmotně zainteresováni na výkonu služby. Za dopadení dezertéra jim náležela finanční částka 8 zl.38)

Vojáci dostávali podíl z prodeje zabaveného pašovaného zboží,39) za dopadení ozbrojených podloudníků pak zvláštní odměny. Přitom bylo ale použití zbraně kordonisty dosti omezené, přicházelo v úvahu pouze v sebeobraně a v případě krajní nouze. Např. bylo zakázáno střílet na pašeráky, kteří odhodili kontraband a snažili se uprchnout.

V následujících letech byla ve vojenském hraničním kordonu provedena řada změn. V r. 1808 byly jeho početní stavy zvýšeny převedením části mužstva ze zrušeného 1. a 2. garnisonního pluku a dále byl zřízen solnohradský kordon. Za války r. 1809 byla část kordonistů použita při vytváření štábních jednotek. Následkem územních ztrát po této prohrané válce došlo k redukcím kordonu. Byl zachován v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v Haliči a Horních Rakousech. Ostatní části (Dolní Rakousy, Solnohradsko, Štýrsko, Kraňsko, Korutany) byly spojeny do jednotného vnitrorakouského kordonu. Z něj byl v r. 1812 obnoven štýrský kordon a v r. 1815 dolnorakouský. Vojenská ostraha hranic zůstala zachována po celou první třetinu 19. stol.40)

 

Za koaličních válek fungovaly následující kordony:

 

1) Vojenský hraniční kordon v Čechách
(Militär-Grenz-Cordon in Böhmen)
Byl postaven v r. 1779 z příslušníků tamního dezertérského kordonu, bankálního kordonu a vojenských poloinvalidů. Vytvářel 3 oddíly. Po reorganisaci v r. 180741) se skládal ze 6 setnin.42) V r. 1809 byl z vojáků kordonu postaven division štábní pěchoty hlavního stanu; k hraniční službě byli navráceni počátkem r. 1810. Kordon existoval do r. 1830.43)

2) Vojenský hraniční kordon na Moravě a ve Slezsku
(Militär-Grenz-Cordon in Mähren und Schlesien)
Byl postaven v r. 1779 z příslušníků tamního dezertérského kordonu, bankálního kordonu a vojenských poloinvalidů. Po reorganisaci v r. 1807 se skládal ze 4 setnin.44) Existoval do r. 1831.45)

3) Vojenský hraniční kordon v Dolních Rakousích
(Militär-Grenz-Cordon in Nieder-Oesterreich)
Byl založen v r. 1780 z poloinvalidů. Po reorganisaci r. 1807 se skládal ze 2 setnin.46) V l. 1809-1814 byl spojen s vnitrorakouským kordonem, ale od r. 1815 fungoval opět samostatně. Byl zrušen v r. 1832.47)

4) Vojenský hraniční kordon v Horních Rakousích
(Militär-Grenz-Cordon in Ober-Oesterreich)
Byl postaven v r. 1779 z příslušníků tamního dezertérského kordonu, bankálního kordonu a vojenských poloinvalidů. Po reorganisaci v r. 1807 se skládal z 5 setnin.48) V r. 1808 byla část jeho mužstva převedena k nově vytvářenému solnohradskému kordonu. V r. 1809 byl hornorakouský kordon částečně použit pro službu v polních nemocnicích.49) V r. 1810 byl posílen částí mužstva zrušeného solnohradského kordonu. Hornorakouský kordon byl zrušen v r. 1830.

5) Vojenský hraniční kordon v Solnohradsku
(Militär-Grenz-Cordon in Salzburg)
Byl zformován v r. 1808, částečně s použitím mužstva z hornorakouského kordonu.50)

Původně se skládal z 1 setniny,51) později byl rozšířen na 3 setniny. V r. 1809 byl spojen s vnitrorakouským kordonem.

6) Vojenský hraniční kordon ve Štýrsku52)

(Militär-Grenz-Cordon in Steyermark)
Byl vytvořen v r. 1779. V r. 1807 byl reorganisován a sestával ze 3 setnin.53) V r. 1809 byl připojen k vnitrorakouskému kordonu, ale od r. 1812 byl opět samostatný. Byl zrušen v r. 1833.54)

7) Vojenský hraniční kordon v Kraňsku, Furlansku a Přímoří
(Militär-Grenz-Cordon in Krain, Friaul und Litorale)
Byl zřízen v r. 1779. V r. 1807 po reorganisaci se skládal ze 6 setnin.55) Za války r. 1809 byla část kordonu přidělena kraňské zeměbraně. Po válce byl následkem ztráty části těchto území, odstoupených Francii,56) převeden k vnitrorakouskému kordonu.

8) Vojenský hraniční kordon v Korutanech
(Militär-Grenz-Cordon in Kärnthen)
Byl založen v r. 1780, částečně z armádních poloinvalidů, částečně z mužstva dosavadního bankálního kordonu. V r. 1807 byl reorganisován, skládal se ze 3 setnin,57) byl ale podřízen kraňskému kordonu.58) Za války r. 1809 byla část kordonu přidělena korutanské zeměbraně. Po válce byl začleněn do vnitrorakouského kordonu.

9) Vnitrorakouský vojenský hraniční kordon
(Innerösterreichischer Militär-Grenz-Cordon)
Vznikl v září 1809 spojením dolnorakouského, solnohradského, štýrského, kraňského a korutanského kordonu. V r. 1810 byly zrušeny solnohradské setniny, jejich mužstvo bylo částečně přiděleno k dolnorakouským setninám, částečně k hornorakouskému kordonu. V r. 1812 byly vyňaty štýrské setniny v souvislosti s obnovením štýrského kordonu. Obdobně byly vyčleněny v r. 1815 dolnorakouské setniny při obnovení dolnorakouského kordonu. Vnitrorakouský kordon existoval do r. 1828.59)

10) Vojenský hraniční kordon v Tyrolsku
(Militär-Grenz-Cordon in Tyrol)
Byl vytvořen v l. 1779-1780 z mužstva pěšího pluku č. 46.60) V r. 1805 byl následkem ztráty území zrušen, mužstvo bylo částečně přiděleno korutanskému kordonu.

11) Vojenský hraniční kordon v Haliči
(Militär-Grenz-Cordon in Galizien)
Haličský kordon byl vytvořen v r. 1792 z poloinvalidů, částečně z invalidoven, částečně od ostatních kordonů. Důstojníci byli buď převeleni z invalidoven, nebo se jednalo o reaktivované vojenské pensisty. Kordon se organisačně dělil na 3 oddíly61) a vykonával hraniční služby pouze v Západní Haliči (West-Galizien), zatímco ve Východní Haliči (Ost-Galizien) bylo toto přiděleno zde dislokovaným součástem 2. garnisonního pluku.62) Od r. 1807 byly hraniční služby kordonu vykonávány pro celou Halič. Po reorganisaci v tomto roce byl kordon rozdělen na 8 setnin pro Západní Halič63) a 8 setnin pro Východní Halič.64) Ale již v r. 1808 byl kvůli rozlehlosti území posílen poloinvalididy z uherských pluků, znovu reorganisován a rozdělen na 4 oddíly. Oddíly byly pořadově číslovány, v březnu 1809 bylo číslování obráceno (1. na 4., 2. na 3., 3. na 2., 4. na 1.).

a) 1. [4.] oddíl haličského vojenského hraničního kordonu
(1. [4.] Galizische Militär-Grenz-Cordons-Abtheilung)
Od r. 1808 oddíl sestával ze 4 setnin pod velením vyššího důstojníka. Od května do července 1809 zastával garnisonní službu v Krakově. Od srpna 1809 vykonával štábní služby.65) Byl zrušen v r. 1832.

b) 2. [3.] oddíl haličského vojenského hraničního kordonu
(2. [3.] Galizische Militär-Grenz-Cordons-Abtheilung)
Od r. 1808 oddíl sestával ze 4 setnin pod velením vyššího důstojníka. Při vpádu vojsk Varšavského velkovévodství do Haliče v květnu 1809 padl téměř celý oddíl do zajetí a byl později v Mukačevu reorganisován. V r. 1832 byl zrušen.66)

c) 3. [2.] oddíl haličského vojenského hraničního kordonu
(3. [2.] Galizische Militär-Grenz-Cordons-Abtheilung)
Od r. 1808 oddíl sestával ze 4 setnin pod velením vyššího důstojníka. V r. 1809 byl zařazen k polní armádě v Haliči do rámce brigády Keszler. Oddíl existoval do r. 1835.67)

d) 4. [1.] oddíl haličského vojenského hraničního kordonu
(4. [1.] Galizische Militär-Grenz-Cordons-Abtheilung)
Od r. 1808 oddíl sestával z 5 setnin pod velením vyššího důstojníka. Existoval do r. 1843.68) Vedle uvedených kordonů existovala za napoleonských válek i jedna speciální protidezertérské jednotka. Jednalo se o Aradský sbor horských myslivců (Arader Gebirgs-Jäger-Corps). Byl sice počítán mezi dobrovolnické myslivecké formace, ale s tímto původním určením neměl nic společného. Byl totiž vytvořen až po válce v září 1809 jako součást uherské insurekce v aradském, biharském a krassóerském komitátu a jednalo se o policejní formaci, určenou ke stíhání dezertérů. Sbor byl zrušen v lednu 1810.69)

 

Příloha 1: Velitelé garnisonních, štábních a protidezertérských jednotek 1792-1815

Garnisonní jednotky

1. Garnisons-Regiment (Nr. 5) [1766-1808]
1789 - plk. Philipp Holtmann
1798 - plk. Franz v. Dalquen

2. Garnisons-Regiment (Nr. 6) [1767-1808]
1791 - plk. Joseph Sturioni
1799 - plk. Eduard Gr. Maccawly de Callry
1803 - plk. Carl Stařimski v. Pittkau

3. Garnisons-Regiment (Nr. 77) [(1772)1776-1798]
1787 - mjr. Georg du Rieux
1792 - mjr. Matthias Gr. Plunquet
1793 - mjr. Peter v. Diharce

1796 - pplk. Johann v. Ottlilienfeld

Mantuaner-Invaliden-Bataillon [1796-1797]
1796 - mjr. Anton v. Borwitz

Garnisons-Bataillon Nr. 1 [1808-1813, 1816-1844, 1853-1855]
1808 - pplk. Carl Gr. Vignolles

Garnisons-Bataillon Nr. 2 [1808-1855]
1808 - pplk. Franz Weber v. Treuenfels
1813 - mjr. Franz Scharinger

Garnisons-Bataillon Nr. 3 [1808-1855]
1808 - pplk. Dominik Frh. v. Cazzan
1812 - pplk. Joseph Frh. v. Codelli

Garnisons-Bataillon Nr. 4 [1808-1813, 1816-1855]
1808 - mjr. Franz Bibics de Deva
1811 - pplk. Franz Schmauser v. Leidenfeld

Garnisons-Bataillon Nr. 5 [1814-1853]
1814 - mjr. Dominik Kalmünzer

Garnisons-Bataillon Nr. 6 [1814-1815, 1830-1853]
1814 - mjr. Georg Petz

Garnisons-Bataillon Nr. 7 [1814-1815]
1814 - setn. Ludwig Frh. v. Beelen (provisorní velitel)

Garnisons-Bataillon Nr. 8 [1814-1815]
1814 - pplk. Ladislaus Duimovich v. Ehrenheim

Garnisons-Bataillon Nr. 9 [1814-1815]
1814 - pplk. Vincenz Reesch v. Rehinfeld

Garnisons-Bataillon Nr. 10 [1814-1815]
1814 - mjr. Andreas v. Alth

 

Štábní jednotky

a) pěší

Stabs-Infanterie-Regiment [1792-1801]
1792 - pplk. Gottlieb Keck v. Schwarzbach
1800 - pplk. Bradatsch

Stabs-Infanterie-Division bei der Armee in Deutschland
[1805-1806]
1805 - pplk. Samuel Giffing

Stabs-Infanterie-Division bei der Armee in Italien
[1805-1806]
1805 - pplk. Dominik Gürtler

Stabs-Infanterie-Bataillon Nr. 1 [(1812)1813-1816]
1812 - setn. Anton Frh. v. Passauer
1813 - pplk.-plk. Dominik v. Egloff.

Stabs-Infanterie-Bataillon Nr. 2 [1813-1816]
1813 - setn. Vincenz v. Möllern

Niederösterreichische Landwehr-Stabs-Infanterie-Abtheilung
[1813-1815]
1813 - setn. Anton v. Culoz

 

b) jízdní

Stabs-Dragoner-Regiment in Italien [1790-1798]
1791 - plk. Christoph Wieser
1794 - plk. Joseph Döller
1797 - plk. Carl Frh. v. Wolfskehl

Stabs-Dragoner-Division in den Niederlanden [1794-1799]
1794 - mjr. Gr. Belcredi

Stabs-Dragoner-Division in Deutschland [1798-1801]
1798 - mjr. Georg Magdics

Stabs-Dragoner-Regiment in Deutschland [1805-1806]
1805 - mjr. Georg Magdics

Stabs-Dragoner-Regiment in Italien [1805-1806]
1805 - plk. David Hilscher

Stabs-Dragoner-Escadron der Haupt-Armee [1809-1810]
1809 - rytm. Adler

Stabs-Dragoner-Division Nr. 1 [1812-1816]
1812 - mjr. Albert Haeneke
1813 - mjr. Philipp Frh. v. Mumme

Stabs-Dragoner-Division Nr. 2 [1813-1816]
1813 - mjr. Philipp Frh. v. Zedlitz
1814 - rytm. Heldritt

Stabs-Dragoner-Division Nr. 3 [1814-1816]
1814 - rytm. Franz Rauschenfeld
1815 - mjr. Christoph Schaeser

Berittenes Botenmeister-Corps [1813-1814]
1813 - rytm. Herberth

 

Protidezertérské jednotky

Militär-Grenz-Cordon in Böhmen [1779-1830]
1807 - pplk. Leonhard v. Richter
1809 - mjr.-plk. Joseph Frh. v. Moskopp

Militär-Grenz-Cordon in Mähren und Schlesien [1779-1831]
1807 - plk. Johann Gr. Orlik
1811 - pplk. August Rütgers

Militär-Grenz-Cordon in Nieder-Oesterreich
[1780-1809, 1815-1831]
1807 - setn. Alois v. Klein

Militär-Grenz-Cordon in Ober-Oesterreich [1779-1830]
1807 - pplk. Joseph v. Lamboy
1808 - pplk. Joseph Frh. Stockard v. Bernkopf

Militär-Grenz-Cordon in Salzburg [1808-1810]
1808 - setn. Thaddäus v. Grosser

Militär-Grenz-Cordon in Steyermark [1779-1809, 1812-1833]
1808 - pplk. Schwandtner
1812 - setn. Johann Bartsch v. Bartschenfeld

1814 - pplk. Carl Frh. Bittner v. Bittenthal

Militär-Grenz-Cordon in Krain, Friaul und Litorale
[1779-1809]
1807 - mjr. Sigmund Teutschenbach v. Ehrenruh

Militär-Grenz-Cordon in Kärnthen [1780-1809]
1807 - mjr. Sigmund Teutschenbach v. Ehrenruh

Innerösterreichischer Militär-Grenz-Cordon [1809-1828]
1809 - pplk.-plk. Ludwig Frh. v. Hummel

Militär-Grenz-Cordon in Tyrol [1779-1805]
Vrchní dohled nad kordonem vykonával pověřený vyšší důstojník od IR (LIR) 46.

Militär-Grenz-Cordon in Galizien [1792-1808]
1807 - plk. Carl Staržimsky v. Pittkau

1. Galizische Militär-Grenz-Cordons-Abtheilung [1808-1809],
4. Galizische Militär-Grenz-Cordons-Abtheilung [1809-1832]
1808 - mjr. Johann Kreyssern
1809 - mjr. Carl v. Feeder

2. Galizische Militär-Grenz-Cordons-Abtheilung [1808-1809],
3. Galizische Militär-Grenz-Cordons-Abtheilung [1809-1832]
1808 - mjr. Szepessy (zemřel před převzetím funkce)
1808 - mjr.-pplk. Carl Frh. v. Wunsch

3. Galizische Militär-Grenz-Cordons-Abtheilung [1808-1809],
2. Galizische Militär-Grenz-Cordons-Abtheilung [1809-1835]
1808 - plk. Carl Staržimsky v. Pittkau
1810 - mjr. Heinrich Chev. Forget de Barst

4. Galizische Militär-Grenz-Cordons-Abtheilung [1808-1809],
1. Galizische Militär-Grenz-Cordons-Abtheilung [1809-1835],
Galizische Militär-Grenz-Cordons-Abtheilung [1835-1843]
1808 - mjr. Wilhelm v. Kuksz
1813 - mjr. Prokop Harnischer v. Harnbusch

Arader Gebirgs-Jäger-Corps [1809-1810]
1809 - setn. Joseph Nagy

 

Příloha 2: Posádky garnisonních jednotek

GR = Garnisons-Regiment
GB = Garnisons-Bataillon
IR = Infanterie-Regiment
LIR = Linien-Infanterie-Regiment

 

1. GR - IR (LIR) Nr. 5
1791 - Czernowitz (3. Bataillon Mantua)
1792 - Lodi (3. Bataillon Carlsburg)
1793 - Como (3. Bataillon Carlsburg)
1795 - Turin (3. Bataillon Carlsburg)
1798 – Peterwardein
1801 – Zamosč
1802 – Czernowitz
1805 - Czernowitz (4. u. 5. Bataillon Triest)
1806 - Czernowitz

2. GR - IR (LIR) Nr. 6
1791 – Syrmien
1792 - Mantua u. Galizien
1798 – Laibach
1801 - Zamosč

3. GR - IR Nr. 77
1790 – Arlon
1795 – Eger
1798 - Beneschau

Mantuaner-Invaliden-Bataillon
1796 - Mantua

GB Nr. 1
1808 - Czernowitz

GB Nr. 2
1808 – Peterwardein
1815 - Brod in Slavonien

GB Nr. 3
1808 - Komorn

GB Nr. 4
1808 - Leopoldstadt

GB Nr. 5
1814 - Stanislau

GB Nr. 6
1814 - Podgórze

GB Nr. 7
1814 - Peterwardein

GB Nr. 8
1814 - Czernowitz

GB Nr. 9
1814 - Lancut

GB Nr. 10
1814 - Semlin

Příloha 3: Stanoviště štábů vojenských hraničních kordonů po r. 1807

MGC = Militär-Grenz-Cordon
MGCA = Militär-Grenz-Cordons-Abtheilung

MGC in Böhmen
1807 - Prag

MGC in Mähren und Schlesien
1807 - Troppau

MGC in Nieder-Oesterreich
1807 - Wiener-Neustadt

MGC in Ober-Oesterreich
1807 - Linz

MGC in Salzburg
1808 - Salzburg

MGC in Styermark
1808 - Graz

MGC in Krain, Friaul und Litorale
1807 - Triest

MGC in Kärnthen
1807 - Klagenfurt

Innerösterreichischer MGC
1812 - Graz

MGC in Galizien
1807 - Lemberg

1. Galizische MGCA, 4. Galizische MGCA
1808 – Plaszóv
1810 - Niepolomice

2. Galizische MGCA, 3. Galizische MGCA
1808 - Terespol (West-Galizien)
1810 - Oleszice

3. Galizische MGCA, 2. Galizische MGCA
1808 – Lemberg
1811 - Zalosče

4. Galizische MGCA, 1. Galizische MGCA, Galizische MGCA
1808 - Suczawa-Kimpolung
1810 – Czernowitz

 

Poznámky:

1) Bývaly označovány jako samostatná setnina (Frei-Compagnie). Přídomek Frei by mohl vést k chybné záměně s posléze vytvářenými dobrovolnickými sbory (Frei-Corps), zde ale charakterizoval nezávislost setniny na plukovní sestavě, nikoliv systém náboru či doplňování mužstva, který ostatně byl v 17. stol. zcela rozdílný od následujících období. Vytváření samostatných formací na úrovni setniny nebylo za třicetileté války ničím neobvyklým. Méně mohovití držitelé verbovacích patentů, kteří neměli dosti prostředků k najmutí celých pluků, stavěli méně početné jednotky. Samostatné setniny (existující u pěchoty i jezdectva) byly určeny pro potřeby polních armád či pro garnisonní služby, nebo byly užívány obojím způsobem. Za třicetileté války z celkového počtu 76 garnisonních setnin jich 34 fungovalo rovněž v polních jednotkách a 42 vykonávalo výhradně posádkové služby. K posádkovým jednotkám se řadil i Vídeňský pluk městské gardy (Wiener Stadt-Guardia-Regiment), existující v l. 1621-1741.

2) V tomto období bylo postaveno celkem 54 takových setnin.

3) Nicméně již během sedmileté války byla větší část těchto praporů používána jako polní jednotky.

4) Použití těchto praporů k posádkové službě obsahoval již nerealizovaný projekt prince Evžena Savojského (tehdejšího presidenta Dvorní válečné rady) z r. 1711. Projekt předpokládal střídání praporů v polní a garnisonní službě po 2 až 3 letech.

5) Řadový pěší pluk je zde míněn pouze významově, samotný termín byl oficiální pouze v l. 1798-1873.

6) Od r. 1787 byl součástí pluku štábní pěchoty (od r. 1790 č. 1). V r. 1788 se účastnil bitvy u Rohatynu, kde ukořistil tureckou zástavu, která mu byla ponechána a posléze přešla na 1. garnisonní pluk (1791), garnisonní prapor č. 1 (1808) a 2. prapor bukovinského kordonu (1843). V další bitvě, jíž se prapor zúčastnil u Fokšan v r. 1789, padl jeho velitel mjr. Gr. O'Reilly. Prapor byl navrácen ke kmenové jednotce v r. 1791. Kromě toho byla v l. 1789-1791 část mužstva 1. garnisonního pluku použita atypicky k vytvoření jízdní formace - eskadrony štábních dragounů ve Valašsku.

7) Šlo o 1. a 2. prapor (tzv. německé), 3. prapor (tzv. uherský) vykonával posádkovou službu. Oba prapory byly od r. 1787 součástí pluku štábní pěchoty (od r. 1790 č. 1). Jeden z praporů v bitvě u Bogarestie v r. 1788 ukořistil tureckou zástavu, která mu byla ponechána a posléze přešla na 2. garnisonní pluk (1791) a garnisonní prapor č. 3 (1808). Oba prapory byly ke kmenové součásti navráceny v r. 1791

8) Srovnej Bulletin ČSNS č. 11/2000, s. 42.

9) Viz Bulletin ČSNS č. 11/2000, s. 42-43.

10) Již v předchozích dobách sporadicky existovaly garnisonní jednotky, složené z úplných invalidů. V l. 1708-1748 to byly celkem 4 setniny a za sedmileté války prapor, postavený z vojáků Pražské invalidovny. Mantovský prapor byl poslední formací tohoto druhu, později již žádné takové vytvářeny nebyly.

11) Struktura garnisonních praporů v následujících letech zaznamenala několik změn. V r. 1855 byly tehdy existující 4 prapory zrušeny. Speciální garnisonní jednotky nadále již nebyly vytvářeny. Za válek v l. 1859 a 1866, jakož i v mírových mezidobích, byly ke garnisonním službám v pevnostech užívány 4. nebo 5. prapory řadových pěších pluků, případně jejich odděleně dislokované 3. prapory. Později byly k těmto službám užívány jednotky, které v těchto místech měly posádku.

12) V r. 1843 byl změněn na 2. prapor bukovinského kordonu. Číslo 1 zůstalo mezi garnisonními prapory neobsazeno až do r. 1853, kdy je obdržel nově vytvořený prapor (z dosavadních garnisonních praporů č. 5 a 6). Tento prapor byl zrušen v r. 1855.

13) V r. 1853 byl spojen s praporem č. 6 a spolu s ním vytvořil obnovený prapor č. 1, který byl ale zrušen již v r. 1855.

14) V r. 1830 byl obnoven a existoval až do r. 1853, kdy byl spojen s praporem č. 5 a spolu s ním vytvořil obnovený prapor č. 1, který ale byl zrušen již v r. 1855.

15) Ferdinand III. (1790-1824), syn německého císaře Leopolda II. a bratr německého (rakouského) císaře Františka II.(I.).

16) Tento dragounský pluk č. 9 byl zrušen již na jaře 1801. Viz Bulletin ČSNS č. 12/2000, s. 82-83, č. 13/2000, s. 103.

17) Jde o ukázku nízké úrovně sanitní služby v tehdejší rakouské armádě, jejíž fungování bylo zabezpečováno provisorními metodami. Stabilní sanitní jednotky byly vytvořeny až v polovině 19. stol. Sanitní oddíly, určené k transportu raněných a službě v nemocnicích, byly zřizovány již během tažení v Uhrách 1848-1849. Byly ponechány i pro mírové období a v l. 1849-1850 byly zformovány 3 sanitní prapory, které byly v r. 1860 rozděleny do 10 samostatných sanitních setnin, z nichž bylo po reorganisaci v r. 1870 vytvořeno 16 sanitních oddílů (jejich počet se později zvyšoval na 23 až 27).

18) Štábní jednotky byly vytvářeny v i následujících letech účelově pro dobu války, polním tažením v Itálii v r. 1821 počínaje a I. světovou válkou konče. Vedle pěších formací to byli vesměs štábní dragouni (vedle nich pak menší jízdní kurýrní oddíly), až od r. 1866 byla vytvářena štábní jízda ze všech tehdejších jezdeckých kategorií a tato praxe se uchovala i nadále. V r. 1890 bylo stanoveno, že v případě mobilisace má každý pěší pluk postavit štábní četu (Stabszug). Ze dvou takových čet měly být vytvářeny štábní setniny (Stabs-Compagnien), označované čísly kmenových těles ve formě zlomku, např. Stabs-Compagnie Nr. 27/47. Případně mohla být vytvářena štábní setnina z mužstva jediného pluku, pak měla být označena jeho číslem. Plánované použití těchto jednotek bylo stejné jako v minulosti, dále např. pro potřeby polní pošty atd. U jízdy měl každý pluk postavit 2 štábní čety, z nichž jedna měla konat služby u plukovního štábu, druhá u doplňovacího kádru.

19) K rakouskému policejnímu systému za napoleonských válek viz Bulletin ČSNS č. 26/2004, s. 19-27.

20) Název je odvozen z francouzského cordon = řetěz. Nejednalo se tedy o trestní jednotky, složené z dopadených dezertérů. Speciální trestní oddíly byly vytvářeny až později, byly jimi disciplinární setniny (Disciplinar-Compagnien), existující v l. 1851-1869. Jednalo se o pracovní neozbrojené jednotky (ozbrojen byl přirozeně dozorčí personál), do nichž byli zařazováni vojáci, kteří byli po druhé odsouzeni vojenskými soudy a z počátku též osoby politicky nespolehlivé.

21) Je třeba upozornit na dvojí význam termínu kordon. Jednak byl užíván pro označování celého systému hraniční ostrahy, jednak pro jeho jednotlivé organisační součásti (v těchto případech se specifikací korunní země či zemí). Byla zde tedy obdobná terminologická dvojznačnost jako v případě Vojenské hranice.

22) Hraničářská vojska měla vedle svého vojenského určení i úlohu policejní - ostrahu státních hranic ve svém úseku. Tato činnost vyplývala z podřízení veškerého civilního sektoru vojenské správě, která tedy musela plnit i policejní funkce. Již podle statutu z r. 1630 si volila každá hraničářská obec svého představeného (Knez), z jejichž řad byl pak volen vrchní představený (Ober-Knez). Tito funkcionáři vykonávali soudní a policejní pravomoc ve svěřené oblasti až do r. 1737, kdy byli nahrazeni důstojníky dosazenými státem. V míru tvořili hraničáři posádky pohraničních opevnění a dále konali službu na hranici i hlídkovou službu ve vnitrozemí. Na počátku 18. stol. se dělili na pravidelnou polní milici a tzv. Tschardaken-Volk (čardaky byly strážnice, rozmístěné podél hranice ve vzdálenosti půl hodiny chůze). První složka představovala v míru reservní mužstvo, povinované za války vojenskou službou i mimo vlastní území. Druhá složka byla policejním mužstvem, určeným k ochraně hranic. Situace v jednotlivých částech Vojenské hranice se ovšem lišila. Někde konalo strážní službu na hranicích speciálně vyčleněné mužstvo, jinde ji zastávali příslušníci pravidelné milice. Počátkem 19. stol. byly v rámci hraničářských pluků vytvářeny zvláštní oddíly tzv. serežánů či šerežánů, určených k stálému zajišťování hraniční služby i v době války, kdy byl pluk nasazen na bojištích. Někteří z nich používali při výkonu služby koně, což byla v té době u hraničářských vojsk výjimka, neboť jejich jízda byla postupně rušena. V případě potřeby byli serežáni posilováni mužstvem, určeným k polní službě. Co se týká protidezertérských opatření, nebyl v oblasti Vojenské hranice zřízen žádný speciální institut, neboť mezi hraničáři se zběhové téměř vůbec nevyskytovali.

23) Byl též označován jako Dezertérský kordon ve Slezsku (Deserteurs-Cordon in Schlesien).

24) V Tyrolsku bankální kordon nebyl zřízen, jeho služby zajišťoval pěší pluk č. 46.

25) Stav z r. 1779 viz příl. 7.

26) Bankální kordon byl předchůdcem potomní finanční stráže. Ale složky podobného charakteru existovaly již v dřívějších dobách, jako např. ve středověku výběrčí mýta (Mauther) u městských bran. S rozvojem státní správy se začaly objevovat složky teritoriálního charakteru. Tak již koncem 16. stol. byla na uherských hranicích zřízena stráž (Guardia), jejímž úkolem bylo ve spolupráci s finančními orgány dohlížet na chorvatské podloudníky. Podobného charakteru byl i sbor valašských portášů, který ale vedle služeb na moravsko-uherských hranicích fungoval i jako bezpečnostní složka v terénu. Jejich činnost byla zaměřena proti loupežníkům, uprchlým rekrutům, pašerákům apod. Portáši jsou poprvé připomínáni již k r. 1638, ale jejich vlastní název se objevuje až v r. 1655 (jeho původ není jasný, je odvozen buď z latinského porta = brána či průsmyk, nebo z maďarského portyák = strážný). Portáši byli z úsporných důvodů několikrát zrušeni a až v r. 1717 byli zřízeni jako trvalá ozbrojená (ale neuniformovaná) bezpečnostní složka, působící v uherskohradišťském a přerovském kraji. Moravský zemský sněm v r. 1786 rozhodl o rozšíření portášů na celé území Moravy a v r. 1787 podal císaři žádost o zvýšení početního stavu sboru, což ale Josef II. zamítl. Na žádost slezských stavů povolil v r. 1795 císař František II. zřízení portášů ve Slezsku. Slezský sbor původně podléhal moravskému, ale v r. 1801 byl osamostatněn. Portáši ve Slezsku byli rozpuštěni v r. 1827, na Moravě v r. 1830 (na základě císařského dekretu z prosince 1829).

27) V 18. stol. existovaly v habsburské monarchii tři druhy důchodů: kamerální - camerale, spravované dvorním finančním úřadem, bankální - bancale, většinou spotřební daně, spravované ministerskou bankovní deputací a kontribuční - contributionale, povolované stavovskými sněmy jednotlivých zemí.

28)  Zásada dobrovolnosti byla striktně dodržována. Vojáci nesměli být do bankálního kordonu převáděni rozkazem.

29) Z dalších aktivit je možno připomenout protimorové zařízení v oblastech Vojenské hranice, označované jako morový kordon (Pest-Cordon) Rozsáhlá hranice s Osmanskou říší na Balkáně představovala pro Rakousko mimo jiné i dosti značné zdravotní riziko, neboť v tureckých državách opakovaně propukaly morové epidemie. Proti jejich šíření na rakouské území byly v příhraničních oblastech preventivně zřizovány kontumační úřady, podřízené vojenskému velení. Jejich úředníci byli jmenováni Dvorní válečnou radou, mužstvo dodávala příslušná vojenská velitelství. V případě vypuknutí nákazy řídila kordon zvláštní dvorní komise, jmenovaná k tomu účelu. Permanentní kordon přestal fungovat koncem 18. stol. a na začátku 19. stol. byl zcela zrušen.

30) Srovnej Bulletin ČSNS č. 20/2002, s. 86.

31) Z počátku pouze v Čechách, od r. 1792 také v Západní Haliči.

32) Další posílení hraničních kordonů představovaly služby, přikázané civilní správě. Jednalo se o tzv. denní stráže (Tagwachen), které byly poviny vykonávat obce v příhraničních oblastech a sice v prostorech 1 až 2 míle kolem státní hranice.

33) Tehdy pouze v Západní Haliči.

34) Viz příl. 8. Při srovnání stavů jednotlivých kordonů zde nacházíme podobné či totožné stavy. Je tu pouze početní navýšení v Čechách, ale na druhé straně téměř stejně velké snížení stavu v Tyrolsku.

35)  S těmito posilami se nadále počítalo pouze ve zcela výjimečných případech. O jejich nasazení měla rozhodovat Dvorní válečná rada.

36)  V r. 1808 bylo zdůrazněno, že kordon v každé zemi je dělen pouze na setniny, ale nevytváří prapor.

37)  S policejním charakterem služby souvisela i jistá omezení ohledně sňatků kordonistů. Limitování počtu ženatých vojáků bylo v armádě běžné - šlo v podstatě o úsporné opatření, neboť v případě invalidity nebo smrti vojáka náležela péče o jeho rodinné příslušníky vojenskému eráru. U kordonistů ale bylo navíc praktikováno překládání na jiné služební působiště. Šlo o zjevnou snahu zabránit tomu, aby nové příbuzenské svazky neovlivňovaly vojáky při výkonu jejich služby.

38) Což nebylo zrovna málo. Při denním platu 5 kr. to představovalo plat vojína za 96 dnů.

39) Ať již je zabavili sami nebo ve spolupráci s bankálními dohližiteli.

40) Téměř všechny součásti vojenského kordonu byly postupně rušeny v l. 1830-1835. Zůstal zachován pouze jeden oddíl kordonu v Haliči, který byl v r. 1843 změněn na První [1.] prapor bukovinského kordonu (Erstes [1.] Bukowinaer Cordons-Bataillon). V té době byl zřízen i Druhý [2.] prapor bukovinského kordonu (Zweites [2.] Bukowinaer Cordons-Bataillon) transformací garnisonního praporu č. 1. Oba bukovinské prapory byly zrušeny v r. 1855. Dosavadní složky na hranicích, převážně vojenské, nahradila již v r. 1830 hraniční stráž (Grenzwache). Šlo o nevojenský ozbrojený sbor, jeho příslušníci, tzv. hraniční myslivci (Grenzjäger), neměli v čele důstojníky, ale hraniční komisaře. Hraniční stráž převzala všechny dosavadní úkoly vojenského hraničního kordonu a hraničních dohližitelů. V r. 1835 byla zřízena tzv. důchodková stráž (Gefällenwache), která byla jistou obdobou hraniční stráže, ale s fiskálními úkoly uvnitř státu. V r. 1842 byly obě tyto složky spojeny v jednotnou finanční stráž (Finanzwache). Tento nevojenský ozbrojený sbor byl podřízen finančním (kamerálním) úřadům, v nejvyšší instanci pak dvorní komoře (Hofkammer), později ministerstvu financí (Finanz-Ministerium), v jehož resortu setrval až do r. 1918, kdy byl převzat nástupnickými státy Rakousko-uherské monarchie (Rakouskou republikou, Československou republikou).

41) Byl též označován jako Hraniční sbor v Čechách (Grenz-Corps in Böhmen).

42) Stav setniny činil 518 až 521 mužů. Celkový početní stav kordonu byl: 1 vyšší důstojník (později byli přiděleni 2 další pro inspekční službu), 6 setníků, 24 subalterních důstojníků, 3 furýři, 18 šikovatelů, 90 desátníků, 384 svobodníků, 6 tamborů, 7 furýrních střelců, 24 důstojnických sluhů a 2.550 vojínů.

43) Koncem r. 1830 byl zrušen, jeho mužstvo bylo převedeno částečně ke garnisonnímu praporu č. 2, částečně umístěno v Invalidovně v Praze.

44) Stav setniny činil 297 až 300 mužů. Celkový početní stav kordonu byl: 1 vyšší důstojník, 4 setníci, 12 subalterních důstojníků, 2 furýři, 4 šikovatelé, 48 desátníků, 100 svobodníků, 4 tamboři, 5 furýrních střelců, 12 důstojnických sluhů a 1.000 vojínů.

45) Již v r. 1830 byla zrušena 1. a 2. setnina, v r. 1831 pak 3. a 4. setnina. Mužstvo bylo místěno v Invalidovně v Praze nebo převedeno mimo resort ke hraniční stráži.

46) Stav setniny činil 171 až 172 mužů. Celkový početní stav kordonu byl: 2 setníci, 4 subalterní důstojníci, 1 furýr, 2 šikovatelé, 24 desátníků, 24 svobodníků, 2 furýrní střelci, 4 důstojničtí sluhové a 280 vojínů.

47) Mužstvo bylo přiděleno ke garnisonním praporům č. 1 a 2, částečně umístěno ve vojenských invalidovnách.

48) Stav setniny činil 231 až 238 mužů. Celkový početní stav kordonu byl: 1 vyšší důstojník, 5 setníků, 15 subalterních důstojníků, 2 lékaři, 3 furýři, 10 šikovatelů, 30 desátníků, 70 svobodníků, 5 tamborů, 6 furýrních střelců, 15 důstojnických sluhů a 1.000 vojínů.

49) Srovnej pozn. 16.

50) Podle původních disposic měl službu v Solnohradsku zajišťovat hornorakouský kordon. Zřízení samostatného solnohradského kordonu obsahovalo až císařské rozhodnutí z 9.2.1808.

51) Stav setniny činil 125 mužů, z toho: 1 setník, 1 subalterní důstojník, 1 šikovatel, 11 desátníků, 14 svobodníků, 1 furýrní střelec, 2 důstojničtí sluhové a 94 vojínů.

52) Od r. 1828 po připojení vnitrorakouského kordonu byl označován jako Vojenský hraniční kordon v Illyrii a Vnitřních Rakousích (Militär-Grenz-Cordon in Illyrien und Inner-Oesterreich).

53) Stav setniny činil 257 až 261 mužů. Celkový početní stav kordonu byl: 1 vyšší důstojník, 3 setníci, 10 subalterních důstojníků, 3 furýři, 6 šikovatelů, 30 desátníků, 45 svobodníků, 3 tamboři, 4 furýrní střelci, 10 důstojnických sluhů a 660 vojínů.

54) Jeho mužstvo bylo přiděleno částečně garnisonnímu praporu č. 1, částečně zařazeno do invalidoven.

55) Stav setniny činil 256 až 261 mužů. Celkový početní stav kordonu byl: 1 vyšší důstojník, 6 setníků, 19 subalterních důstojníků, 3 furýři, 12 šikovatelů, 60 desátníků, 90 svobodníků, 6 tamborů, 7 furýrních střelců, 19 důstojnických sluhů a 1.320 vojínů.

56) Pod francouzskou vládou byla tato území částí tzv. illyrských provincií.

57) Stav setniny činil 256 mužů. Celkový početní stav kordonu byl: 3 setníci, 9 subalterních důstojníků, 6 šikovatelů, 30 desátníků, 45 svobodníků, 3 tamboři, 3 furýrní střelci, 9 důstojnických sluhů a 660 vojínů.

58) Oba kordony měly společného velitele - viz příl. 1.

59) V tomto roce byl vnitrorakouský kordon spojen se štýrským.

60) Tento pluk již v minulosti vykonával služby bankálního kordonu, který v Tyrolsku nebyl zřízen.

61) Každý oddíl tvořil 1 setník, 3 subalterní důstojníci a 230 mužů.

62)  Podle původního návrhu velícího generála v Haliči mělo být do kordonové služby zapojeno 7 pluků jízdy zde dislokovaných, z nichž každý měl pro ni vyčlenit 1 důstojníka a z každé eskadrony 1 desátníka a 6 vojínů. Jezdci měli zajišťovat suchozemskou hranici, podél Visly měla tyto služby vykonávat pěchota.

63)  Stav setniny činil 346 až 349 mužů. Celkový početní stav kordonu byl: 1 vyšší důstojník, 8 setníků, 40 subalterních důstojníků, 8 lékařů, 4 furýři, 16 šikovatelů, 80 desátníků, 160 svobodníků, 8 tamborů, 9 furýrních střelců, 40 důstojnických sluhů a 2.400 vojínů.

64) Stav setniny činil 342 až 345 mužů. Celkový početní stav kordonu byl: 1 vyšší důstojník, 8 setníků, 40 subalterních důstojníků, 8 lékařů, 4 furýři, 16 šikovatelů, 80 desátníků, 128 svobodníků, 8 tamborů, 9 furýrních střelců, 40 důstojnických sluhů a 2.400 vojínů.

65) Byl též označován jako Kombinovaný haličský kordonový prapor (Componiertes galizisches Cordons-Bataillon).

66) Z větší části byl připojen k tehdejšímu 2. (původně 3.) oddílu.

67) Byl připojen k tehdejšímu 1. (původně 4.) oddílu.

68) V r. 1835 po připojení tehdejšího 2. (původně 3.) oddílu byla tato formace označována jako Kombinovaný haličský vojenský hraniční kordon (Combinierter galizische Militär-Grenz-Cordon), případně svým původním označením bez číselné specifikace, tj. Oddíl haličského vojenského hraničního kordonu (Galizische Militär-Grenz-Cordons-Abtheilung). V r. 1843 byl změněn na 2. prapor bukovinského kordonu.

69) Viz Bulletin ČSNS č. 20/2002, s. 91.

 

Přetištěno:

Rakouské garnisonní, štábní a protidezertérské jednotky za koaličních válek, část I-II. Bulletin Československé napoleonské společnosti 8, 2004, č. 29, s. 165–184; 9, 2005, č. 30, s. 9–12.

Ve zkráceně podobě též: Rakouské vojenské hraniční kordony – ochrana státních hranic v minulosti. In: Bezpečnostní teorie a praxe 3, 2005, s. 39-48.

 

Původní adresa příspěvku:
 - primaplana.net/txt/studie/garstadez.html

 

 

Zpět